Poradna
Kouření dýmky od jejího výběru, prvního
zakuřování, výběru tabáků či
péči o dýmky a jejich ukládání je poměrně složitý proces. Připravili jsme pro vás několik rad, jak správně postupovat.
Doutníky, především
vlhké je potřeba správně skladovat. Také jejich kouření a výběr není pro začínající "doutníkáře" úplně jednoduchý. Naše poradna by Vám měla přinést základní tipy jak na to.

Občas se nás začíající kuřáci ptají, jakým způsobem správně zakouřit dýmku. Připravili jsme pro vás článek, který se věnuje rituálu zakouření dýmky.
Málokdo odolá široké nabídce dýmkařského sortimentu. Po koupi první dýmky následuje zanedlouho koupě druhé, třetí a čtvrté …..
Proto je nezbytně nutné vytvořit jim odpovídající zázemí. Taková kolekce se musí doslova „ ubytovat“. Nepohazují se po stole, musí mít své místo, při jehož výběru musíme mít na zřeteli, že dýmky nesnášejí vlhko, ale ani nepřirozené horko.
O dýmku pečujeme od prvního okamžiku. Chráníme ji před zbytečnými nárazy, nemlátíme s ní o stůl, nosíme ji ve váčku nebo pouzdru. Kouříme s náležitou rozvážností, abychom šetřili stěny hlavičky. Každou porci tabáku dokouříme – klidně s nutnými přestávkami- až do samého konce, nenecháváme žádné zbytky tabáku. Vyvarujeme se tím nebezpečí, že jenom spařený tabák na dně hlavičky vytvoří zapáchající močku.
Nejen před koupí první dýmky není od věci se něco dozvědět o tom, jak taková tradiční dýmka vypadá, z jakých částí se skládá. Jejich „anatomie“ je poměrně podrobně popsána.
Po staletých experimentech se dřevo prokázalo jako velmi vhodný materiál na výrobu dýmek. Ne však dřevo ledajaké. Zkoušelo se hruškové, švestkové, lipové, jasanové, olšové a další a další druhy, jenomže každé se brzy propalovalo.

Zprvu panensky sněhobíle vypadají dýmky z takzvané mořské pěny – pověstné pěnovky, jež jsou jedny z nejdražších. Jejich název je pouze metafora, upozorňující na málo vídanou barvu. Jinak jsou vyřezávány z hydrosilikátu magnézia, což je nerost, který se těží v turecké Anatolii.
Vlastní výroba tabáku, které jsou dýmkařům k dispozici, je chráněna výrobními tajemstvími. Každý výrobce si z pochopitelných důvodů hájí složení své směsi (blend), kterou nabízí.
Tabáky se míchají – jako třeba whisky. Je to téměř dokonalá alchymie. Aby se získala vyvářená chuť, k tomu je potřeba velká zkušenost.
Zvládnout pěstování tabáku není jednoduché. Trvá dlouhou dobu, než se v tom či onom regionu všechna úskalí tohoto odvětví zvládnou k dokonalosti. Říká se, že tabák potřebuje podobný fortel, zanícení a nasazení jako třeba pěstování vína. Rostlina, kterou je možno sklízet, potřebuje minimálně tři měsíce, ale také měsíců pět. Během nich se musí o ni pečovat, aby ji nenapadly plísně, mšice a jiní škůdci. Signál ke sklizni dává vadnutí listů.
Ručně dělané
doutníky, long fillery, si vyžadují speciální ošetřování. Tyto doutníky se uchovávají v tzv.
humidorech, zvlhčovačích, které udržují doutníky v podobném prostředí, ve kterém byly vyrobeny.
Vlhké doutníky skladujeme při vlhkosti 70-75 % a asi při 19-21 stupních Celsia (tedy při pokojové teplotě). Doutníky, které se uchovávají ve správném humidoru a při správných klimatických podmínkách, vydrží i několik desítek let.
Převážná většina produkce vlhkých doutníků pochází z karibské oblasti a indonézie, kde jsou nejideálnější podmínky pro pěstování tabáku. Pro výrobu doutníků všeobecně jsou nejdůležitější tabáky vesměs pocházející z tropického a subtropického pásma. Jsou to exotické tabáky z Kuby, Dominikánské republiky, Kolumbie, Hondurasu, Haiti, Mexika, Brazílie, Sumatry a Jávy.