
Jak se správně drží doutníky
Kouření doutníků má trošku jinou úroveň, než kouření cigaret. Vyžaduje jiné prostředí, více času a vůbec – málokdo si zapálí doutník při práci jako třeba cigaretu. Je to dané i tím, že doutník je poněkud robustnějšího tvaru a vyžaduje i jiné držení při kouření.
Doutník se drží zhruba v jedné třetině délky
Doutníky jsou různých tvarů, síly a délky a už tím je limitováno jejich držení. Pokud lze k tomu dát nějaký povšechný návod, tak se doutník drží v místech doutníkového prstýnku, což je asi v jedné třetině jeho délky. Držení závisí i od zvyklosti každého kuřáka.
Lépe je doutník nedokouřit až do konce
Menší doutník je možné držet mezi dvěma prsty, ale většinou je lépe jej uchopit třemi prsty. Někteří kuřáci doutník dokuřují téměř do konce jeho délky, ale vhodnější postup je nechat jednu třetinu doutníku nedokouřenou. Tabákové listy v jeho konci totiž absorbují vlhkost a zplodiny hoření, což velmi negativně ovlivní požitek z kouření.
Často kladené otázky o správném držení doutníků
Proč se doutník drží zrovna v místě prstýnku, a mělo to i nějaký praktický důvod, nebo je to jen zvyk?
Prstýnek – papírový pásek obtočený kolem doutníku – původně sloužil jako ochrana bílých rukavic majetnějších kuřáků 19. století před znečištěním od tabákového listu, a proto se umisťoval právě v místě, kde kuřák doutník běžně svíral. Toto místo, zhruba jedna třetina délky od hlavy, zároveň odpovídá bodu, kde je tělo doutníku dostatečně pevné, aby se při držení nezmáčklo, ale ještě dost daleko od žhnoucího konce, aby prsty netrpěly teplem. Zvyk uchopovat doutník právě zde tak přežil dodnes, i když se dnes prstýnek nechává na doutníku po celou dobu kouření spíš jako symbol značky než jako ochrana rukou.
Proč ovlivňuje tvar, síla a délka doutníku, jestli ho kuřák uchopí dvěma nebo třemi prsty?
Tenčí a kratší doutníky mají menší obvod, takže je lze bezpečně sevřít mezi palcem a ukazováčkem, aniž by hrozilo jejich zlomení nebo vyklouznutí při potahování. Silnější a delší doutníky ale váží a mají větší průměr, takže dvouprstý úchop by vyžadoval nadměrný tlak, který by mohl poškodit krycí list – proto se u nich přidává i prostředníček, který rozloží váhu a tlak na širší plochu. Volba úchopu tedy není otázkou stylu, ale přímým důsledkem fyzikálních vlastností konkrétního doutníku, které si kuřák postupně osvojí zkušeností.
Co přesně se děje v poslední třetině doutníku, že se nedoporučuje dokouřit ho až do konce?
Během hoření prochází kouř směrem k ústům celou zbývající délkou doutníku a cestou se do nevykouřeného tabáku postupně vsakuje kondenzát – vlhkost, dehet a zplodiny hoření, které se v listu hromadí čím dál blíž ke konci. Poslední třetina tak funguje podobně jako filtr, jenž zachytává nejvíce nežádoucích látek z celého doutníku, a jeho dokouřením by si kuřák do úst dostal koncentrovanou, hořkou a nepříjemně ostrou chuť místo vyváženého aroma z předchozích dvou třetin. Odložení nedokouřeného zbytku tak není plýtvání, ale způsob, jak se vyhnout právě této nejméně příjemné části zážitku.




